Václav Chochola
Z Paříže 1968-1969

V pořadí druhá výstava a první autorská výstava v Kabinetu fotografie Galerie Kladenského zámku je věnována již nežijícímu klasikovi české fotografie Václavu Chocholovi (1923–2005),

 jehož rozsáhlé dílo obsahuje jak dokumentární fotografie, tak výtvarné umění, reportážní i sportovní fotografie, až po portrétní tvorbu.

Seznam významných osobností, které zobrazil svým objektivem čítá stovky jmen. Mnoho z nich byli i jeho přátelé.

Namátkou můžeme z českých osobností jmenovat členy tvůrčí Skupiny 42, Kamila Lhotáka,  Františka Hudečka, Jiřího Koláře,

se kterou obsahově i programově souzněl. Z dalších portrétovaných alespoň několik jmen: Voskovec a Werich, Bohumil Hrabal, Jan Zrzavý, či jeho velký přítel, malíř František Tichý.

 Nesmíme opomenout  ani celoživotní přátelství s dalšími dvěma významnými fotografy Karlem Ludwigem a Zdeňkem Tmejem.
Současná výstava, která se koná v komorním prostředí Kabinetu fotografie, nemůže pojmout průřez celoživotním Chocholovým dílem,

 a je proto zaměřena jen na jedno tvůrčí období, a to na pobyty v Paříži v letech 1968–1969. V té době vytvořil portréty takových světových osobností jako Salvadora Dalího,
 Maxe Ernsta, Man Raye, Brassaie, či v Paříži žijícího Milana Kundery.

Výstava je pořádána ve spolupráci s Archivem B&M Chochola. Navštívit ji můžete v Kabinetu fotografie Kladenského zámku od 6. března do 24. května 2020.

 

Kabinet fotografie Zámek Kladno - kurátor Jiří Hanke

 

 

 

 

Václav Chochola

Morava 53-88

 

 Jak vypadá Morava hledáčkem objektivu jednoho z nejvýznamnějších českých fotografů? To se dozvíte na výstavě Morava 53-88, která začíná 2. května na mikulovském zámku.

První snímky z Moravy pořídil fotograf Václav Chochola (1923-2005), když se jel oženit do Dolních Dunajovic s Boženou, rozenou Stopkovou.

To bylo v roce 1953. V dalších mnoha letech tak jezdil na Moravu pravidelně. Patřil do Prahy, pocházel z předměstí, z Libně. Přesto o něm Bohumil Hrabal řekl, že je venkovan, „úžaska“,

který vše jako kdyby viděl poprvé. Ve své tvorbě se Chochola věnoval fotografování sportu, divadla, hudby a portrétování výtvarníků, a dalších osobností. Ve volné tvorbě se inspiroval hlavně atmosférou

periferie velkoměsta. Na fotografiích z Moravy je znát, jak má předměstí blízko k venkovu i jak na Moravě nacházel podobné vizuální situace jako ve své Praze.

 

Výstava Morava 53-88 představí dosud neprezentovanou, téměř intimní část Chocholovy tvorby – záběry z jeho cest na jižní Moravu k rodině své ženy.  Fotografie vystavené během tohoto roku na zámku v Mikulově

skutečně odkrývají to nejniternější, ať už se jedná o lásku, dětství, smrt, nebo také zdánlivě všední záběry nejobyčejnějších činností.

 

Chocholovy fotografie z Moravy patří k velkým překvapením, nejen autorům celého projektu a pokračovatelům dědictví klasika české fotografie Blance a Markovi Chocholovým, ale i samotným příbuzným,

 kteří některé z fotografií vidí poprvé. Z více než 900 fotografií se postupnými výběry vytvořila jedinečná kolekce, kterou můžete najít i v reprezentativním katalogu,

který v rámci výstavy bude i pokřtěn přímo na vernisáži. „Fotografie Václava Chocholy Morava  53- 88  jsou dnes zajímavé i z  hlediska etnografického.  Dá se říci, že Chochola fotil příbuzné a k tomu vždy něco navíc,

dokonce natáčel na 8mm filmový pásek, tyto záznamy budou taktéž na výstavě prezentovány.“ Říkají kurátoři výstavy Blanka Chocholová a Josef Šuba, etnolog, který celý projekt nastartoval.

 

V roce 1965 Bohumil Hrabal napsal postřehy, které jsou dodnes aktuální:

Fotograf Václav Chochola nám svými fotografiemi ukazuje úhly a propojenosti svých pohledů a že jej posedají jistá témata, která se v obměnách vracejí... Dělí se tak s námi o svoje dojetí,

chce, abychom se dovedli bavit na útraty kulových ploch, které neustále sebou nosíme jako ohromný hrb, jehož centrum je v našem oku. Chce nám poradit, že člověk má sebou nosit fotografický aparát

i když jej sebou nemá, nebo vůbec jej nemá, že lze fotografovat i ve snění. A hlavně, že je třeba a zapotřebí přijíždět jako žasnoucí venkovan, pořád jakoby poprvé. Jako pravý

libeňák, Václav Chochola je tím užaslým venkovanem, „úžaskou“.

 

Regionální Muezum v Mikulově - Zámek Mikulov

3.5. -24.11. 2019
http://www.rmm.cz/

 

 

 

 

SPORTU ZDAR!

Fotografie V. Chocholy součástí expozice -

tématika sportu v Umění, více než 60 autorů

Kurátoři: Petr Volf, Leoš Válka
otevřeno mimo úterý - 24. 6. - 10. 10. 2016

Centrum současného umění - DOX

Poupětova 1, Praha 7

 TV Reportáž o výstavě ČT ART

 

 

 

Výstava Zdenek Seydl a ND bude prodloužena po divadelních prázdninách v termínu 15.8. - 30.9. 2016 !

 

 

 

ZDENEK SEYDL

(29. dubna 1916 – 17. června 1978 )

100 Let od narození!!!

 

Výstava Zdenek Seydl a Knihy

součástí expozice jsou fotografické portréty od Václava Chocholy

Archiv výtvarného umění  

MUZEUM HRNČÍŘSTVÍ, nám. Smiřických 41,
Kostelec nad Černými lesy

otevřeno  čt - ne / 9.7. - 4.9. 2016

 

 

 

Zdenek Seydl se svými knihami, ateliér Mánesova ulice, 1963

 

 

Zdenek Seydl s ptáčkem Uti, Nová síň, 1976

 

 

Zdenek Seydl jako impresário, Libeň 1973

 

 

 

 

Zdenek Seydl - blahopřání k 50. narozeninám Václava Chocholy

 

 

V KATALOGU POSLEDNÍ autorsky připravené VÝSTAVY nazvané Pokrm pro oči, jíž umělec s několikaměsíčním zpožděním připomněl své šedesátiny (narodil se 29. 4. 1916, výstava byla v září a říjnu 1976 v pražské Nové síni), jsou na vstupní straně citáty z jeho deníku. První z nich, výrok japonského grafika Hokusaie, zní: Od svých šesti let pociťoval jsem touhu kresliti všechno, co jsem kolem sebe viděl. Z. Seydl nevybral tehdy tento citát do úvodu náhodou. A jeho opakování zde není také náhodné. Zdá se, že postihuje v obecné poloze základní rysy Seydlovy osobnosti:  extrovertní, v kontaktu a v interkreaci se světem se rozvíjející tvořivost, i časné uchopení výtvarné řeči jako jejího hlavního výrazu. (Posledně uvedenou skutečnost potvrzuje i tento životopisný fakt: v r. 1935 získal Z. Seydl první cenu na pražské výstavě dětské kresby - za práce z let 1922-1929.) Seydlovo výtvarné nadání, podporované jistě i příznivým rodinným zázemím (jeho nevlastním otcem byl  sochař K. Pokorný),  získává profesionální kvality a názorovou vytříbenost vzděláním stejně důkladným jako neobvyklým. Ve školním roce 1932-1933 absolvuje Z. Seydl jednoroční kurs grafickýchtechnik na Státní grafické škole u prof. J. Konůpka.

 

 V letech 1933-1936 se vyučí sazečem v České grafické unii v Praze. (Zřejmě velmi úspěšně i podle přísných profesních kriterií, protože v roce vyučení získává 1. cenu Ústavu pro zvelebování živností v typografickém oboru  na učňovské pokračovací škole v Praze.) Přitom stále kreslí a maluje, v letech 1935 a 1936 se účastní výstav sdružení Mladá kultura, vznikají jeho první scénografické práce. V rozmezí let 1936-1941 studuje na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru pro kreslení a monumentální malbu, vedeném F. Kyselou. V téže době se zúčastňuje Salonů na chodbě v divadle E. F. Buriana  a výstav skupiny Sedm v říjnu, jejímž je zakládajícím členem. Jak vidno z tohoto strohého a jistě ne úplného výčtu faktů, jsou Zdenka Seydla léta učednická naplněna intenzivní prací. K tomu je třeba dodat ještě alespoň toto: významným výtvarným a námětovým obohacením je v době okupace pro Z. Seydla také kontakt  se členy Skupiny 42, zejména s malíři F. Grossem, F. Hudečkem a K. Lhotákem. Neméně důležité je i přátelství s A. Paderlíkem, s nímž v r. 1943 vystavoval soubor olejů v malé síni Mánesa. A důležitá je i škola: všestrannost F. Kysely, sahající od užité grafiky přes monumentální malbu, sklo a textil až ke scénografii, se kryje se Seydlovým tvůrčím záběrem při ohlédnutí na uzavřená díla obou umělců jistě ne náhodou. A také Seydlův smysl pro výtvarný rytmus, z něhož pramení jeho cit pro dekorativní a ornamentální možnosti liniové kresby, i stále zřejmější sklon k nepopisné znakovosti, našly u jeho profesora jistě přinejmenším příznivé přijetí.(Bez povšimnutí neprošly kolem Z. Seydla určitě ani první pokusy o český kreslený film, jež na přelomu 30. a 40. let podnikl J. Benda, také profesor pražské Umprum.)

 

Na sklonku okupace a zejména v prvních letech poválečných  se Z. Seydl začíná stále výrazněji prosazovat v nejrůznějších oblastech užitého umění. (Což mu ovšem nijak nebrání v tom, aby v r. 1945 neuspořádal samostatnou výstavu své grafiky a nadále se neúčastnil řady výstav jako „volný" výtvarník.  V roce 1945 se stal také členem SČUG Hollar.) Seznam exponátů v katalogu Seydlovy výstavy uspořádané na konci roku 1949 v Topičově salonu je z tohoto pohledu příznačný: kresby (včetně návrhů kostýmů a kreseb pro animovaný film), grafika (včetně linoleořezových plakátů), ilustrace, koláže z květin, listí a stébel, hračky, textil, koberce, intarzie (např. krabice na příbory, ale také brože, desény šatovek a v neposlední řadě knižní obálky (60 čísel), úpravy knih (12) a vazby (7).
Koncem 40. let je tedy Seydlovo tvůrčí pole v podstatě dotvořeno. Ve všem, co dělá, už jsou také přítomny hlavní rysy jeho vidění, jeho rukopisu, jeho groteskně lyrického a lyricky groteskního výtvarného i literárního projevu.
 

Do výtvarné redakce nakladatelství Čs. spisovatel přichází v roce 1949 Seydl jako redaktor s jasným a originálním názorem na knihu - a zejména v produkci tohoto nakladatelství je to po celou dobu jeho působení, které skončilo až jeho odchodem do penze v roce 1976, zcela zřejmé a snadno doložitelné. A to nejen desítkami titulů, jež typograficky upravil či jimž navrhl přebal a vazbu, ale hlavně výtvarnou koncepcí mnoha edic. Typickápro Seydla-úpravce je klidná typografie knižního bloku, spise klasická, jen někdy s mírně funkcionalistickým nádechem, obklopená bohatou, kresebně, barevně a významově útočnou obálkou nebo přebalem a stejně laděnou vazbou. (V tomto ohledu a v této poloze je Z. Seydl podle mého mínění nejblíž J. Čapkovi. Právě jako úpravce knihy lze tyto dvě osobnosti považovat za spřízněné. Jinak - už jako ilustrátoři - mají myslím daleko méně společného, než se soudívá.) Řekne-li se Seydl a kniha, vybaví senám většinou Seydl-ilustrátor. Svým způsobem není divu: originalita jeho ilustrátorské práce je nezaměnitelná a jeho výkony v tomto žánru tam,kde byl text pro něho jako šitý na míru (La Fontaine: Bajky, Rabelais: Gargantua a Pantagruel, Hoffman: Ďáblův elixír, J. Š. Kubín: Strakatý máslo aj.), patří k vrcholům moderní české knižní ilustrace.

 

 Obdobně je tomu v grafice, kresbě, malbě i v dalších oborech už zmíněných, z nichž ovšem pouze část Seydlovy práce pro divadlo je monograficky zpracována (Kostýmy, Divadelní ústav, 1977). A tak se v této chvíli pradoxně jeví, že dílo, definitivně uzavřené  autorovou smrtí 17. června 1978, dílo, patřící přinejmenším do kontextu české výtvarné grotesky, ohrožuje zapomnění nebo odsunutí mezi blednoucí legendy. Snad se tato nebezpečí podaří zažehnat a popřít tak jeden z možných významů Morgensternovy myšlenky,kterou také citoval Z. Seydl v již vzpomenutém katalogu: Čím jsem starší, tím více mi patří jedno slovo přede všemi ostatními: grotesknost.

 

text BOHUMIL HOLÝ, 1996  k výstavě v Galerii Hollar
 

 

 

Publikování obsahu, fotografií nebo jejich částí podléhá autorskému zákonu a je zapovězeno bez předchozího souhlasu autora.
http://www.vaclavchochola.cz, Autor © Archiv B&M Chochola