Zdeněk Tmej - Osud       (text 2004 Blanka Chocholová)


Jeho talent a nadšení mu umožnily, aby se stal mimořádným fotografem, povaha mu ovšem nedovolila žít obyčejným životem. Již jako šestnáctiletý začal před válkou publikovat v obrazových časopisech. Přežil a fotografoval své totální nasazení za války, nezlomilo ho ani 7let komunistického lágru až před pár týdny rakovina.


Každý den otevřel Zdeněk Tmej okénko do světlíku a zařval: Smrt komunismu!
Jeho důvěrný přítel z mládí mi vysvětluje. ´On někdy řval takový věci a tak hlasitě, že jsme se všichni báli,že nás všechny zavřou.´
Fotografka a kurátorka Blanka Chocholová mu nejenže koncem devadesátých let uspořádala konečně profilovou výstavu, ale podržela ho vždycky, když už už padal do temnot. Věděla, jak vzácný talentem Zdeněk Tmej oplýval. Blanka Chocholová tedy vzpomíná:
„Poznala jsem Zdeňka Tmeje už jako malá – on se kamarádil s mým otcem, fotografem Václavem Chocholou. Když jsem v roce 1979 připravovala diplomní práci na FAMU o svém otci, začala jsem se s Tmejem častěji scházet . Hledala jsem především zdroje informací o generačních souvislostech trojice fotografů Chochola, Ludwig, Tmej a tak jsem zaznamenala i mnoho hodin Tmejova vyprávění o něm samotném. Navíc jsem objevila úžasné fotografie nejen z totálního nasazení, které Tmej komentoval: „To jsou jenom starý aušusy!“ Prožívala jsem s ním jeho časté sebezničující nálady, jeho chlapácké chvástání. Po smrti jeho dcery jsem se rozhodla mu udělat výstavu a katalog. Nastala pěkná dřina.Tmej mi však začal respektovat a začal zvětšovat z negativů, s kterými od války nepracoval.

V Reichu s fotoaparátem
Zdeněk Tmej se narodil v centru Prahy do krejčovské rodiny. Pokračovat v rodinném řemesle ho však ani na chvíli nenapadlo. Bavil ho nejvýš sport a vedle toho velmi brzy fotografie. Zájem o fotografii se proměnil v profesionální vytržení v době, kdy Zdeněk Tmej začal asistovat esu předválečné reportážní fotografie Karlu Hájkovi. S ním například fotografoval všesokolský slet v roce 1938. Brzy se ovšem pustil do fotografie sám – jeho talent se neudržitelně klubal ven. Prvně na sebe upozornil jedinečnými snímky dirigentů Václava Talicha a Rafaela Kubelíka nebo momentky primabaleriny Nives Polly z vystoupení hostující Milánské La Scaly. Jsou plné emocí, ač vznikly bez blesku a za špatných světelných podmínek. Zdeněk Tmej na to vzpomínal: „V tý době nikoho nenapadlo fotografovat dirigenty v akci při zkoušce. Měl jsem nový fotoaparát Contax a tak jsem si sám hledal náměty. Spolužákův otec hrál ve filharmonii, tak jsem tam zafičel.“
Tak se dostal i k fotografování dirigenta Václava Talicha v roce 1938: „Při zkoušce filharmonie jsem si sednul rovnou před jeho dirigentský pult. Když jsem mu přinesl ukázat fotky, řekl: ´Jé, to vůbec nevím, že dělám takovýhle ksichty! Já ani nevěděl, že mi fotíte. Já slyším jenom tu hudbu.´
Ještě před válkou začal Zdeněk Tmej publikovat v periodickém tisku a dokonce v tehdy nejprestižnějším Lifu a Liliputu. Přišla však válka a životem mu pořádně zatočila.
´Na přikazujícím lístku totálního nasazení bylo napsáno: Bis Kriegsende – do konce války. Před nástupem do rozkodrcaných vagónů motoráčku dali organizátoři každému bochník chleba a věnec buřtů. Když ptáčka lapají… Ampliony na nádraží řvaly, Stalingrad je dobyt, Leningrad obklíčen, německé ponorky potopily další statisíce brutoregistrovaných tun.“
Na tu dobu si dobře pamatuje můj otec, Václav Chochola: ´Za protektorátu se každý snažil být oficiálně zaměstnán. Kdo by taky stál o to být povolán do Říše na manuální práci. Takže já jsem se učil v ateliéru Oto Erbana, Ludwig pracoval v redakci a Tmej na to prostě kašlal. Spoléhal se na to, že mají na pracovním úřadě zmatek.´ Na práci ho nacisté nahnali do pruské provincie slezského Breslau.
„Tam na nás čekal lagerfürer a odvedl si nás do budoucí ubytovny, což byl sál bývalé hospody Bergkeler. Každému přidělili práci a já vyfasoval vykládání zavazadlových vagónů na nádraží. Já jsem si nechal postupně poslat fotografické náčiní od zvětšováku a laboratorního vybavení až po kameru 13 x 18cm a pak jsem fotil všechno kolem sebe. Právě v této době vzniká jeho nejsilnější série fotografií Totaleinsatz, unikátní historický dokument, který ve válečné fotografii nemá obdoby.

Tmej, Ludwig a Chochola
V redakci časopisu Praha v týdnu se spřátelil s fotografem Karlem Ludwigem ( pozdějším manželem režisérky Věry Chytilové) a vytvořili zajímavou dvojici. Vynikající portrétista glamourového stylu Karel Ludwig spolu se Zdeňkem Tmejem – reportérem a profesionálním technikem nafotografovali baletky a herečky v Národním divadle. A dál - společně portrétovali malíře Františka Tichého, Jana Wericha, divadelní a filmové herečky, ke konci války pro Lucernafilm a filmové ateliéry Barandov. Portréty pořizovali v improvizovaném ateliéru, který si postavili v šatnách baletek,později v ateliéru Václava Chocholy v Soukenické ulici.

Z totálního nasazení přivezl sice unikátní fotografie, ale také trpkou zkušenost. Čekala ho ovšem další. Mnohem horší. Nastoupil komunismus, který bytostně nenáviděl dávno před tím, než si na něj totalitní moc smlsla. Od roku 1958 se ocitl na dlouhých sedm let do kriminálu. Estébáci na něj použili lest. Znali jeho slabost pro dívky a jednu mu nastrčili.Této soudružce bylo za tři měsíce patnáct a byla dcerou příslušného pracovníka Stb, který měl políčeno na Tmejův automobil Plymouth.


Ženy a auťáky
Ani po tak děsné zkušenosti se nenechal zlomit. V sedmdesátých letech si nechal vyrobit vizitky: Zdeněk Tmej – továrník. Nepořádek ve svém bytě komentoval : „Mám tady hroznej komunismus!“ Jeho až naivní boj s politickou ideologií se ovšem pokoušel řešit nejen gesty, ale podával na neustálý tlak ze strany StB a policie stížnosti a obvinění. Nikdy pochopitelně neuspěl.
Zdeněk Tmej žil život velkého podivína. Nikdy se neoženil. V době, kdy nastoupil do kriminálu, se mu narodila jediná nemanželská dcera Lucie. Ta v roce 1997 v třiceti devíti letech zemřela.
Celý život se obklopoval ženami, kterým imponoval svou profesí ale i svou povahou vejtahy, kterému nezáleží na penězích a vedle amerických auťáků jich má nepřeberně.
Býval statný muž se až do stáří udržoval v bezvadné fyzické kondici: ´Každý ráno si dám sprchu nejdřív studenou pak horkou a skáču u toho,´ to byl podle něj recept na dlouhověkost a fyzickou zdatnost. Každý den vzpíral na dveřích a v zimě si chodil nahý lehnout na dvůr do sněhu. Také běhal kolem pražského hotelu Forum, takovou rychlostí, až se ho návštěvníci hotelové restaurace lekali. Přese snahu zůstat věčně mladým mu ovšem selhala paměť. A to mělo katastrofální důsledky.
Během roku, kdy na něm plíživě začala pracovat ztráta paměti, okradla Zdeňka Tmeje partička mladých děvčat, o kterých ani náhodou nepochyboval, že by toho byly schopny. Nevšiml si ani toho, že mu pravidelně kradou důchod a že se mu postupně ztrácejí fotoaparáty. Nikdy tomu ovšem neuvěřil. Dokonce ani tomu, že zmizelo 75 tisíc, které dostal jako finanční odškodnění za totální nasazení. Přišel dokonce o všechny osobní doklady, neměl občanku, neměl ani rodný list...

Osud si se Zdeňkem Tmejem pohrál přímo ďábelsky. Ještě před čtyřmi roky s ním režisérka Věra Chytilová, která ho poznala jako přítele svého manžela Karla Ludwiga, natočila dvoudílný dokumentární film. Název pro své protagonisty – Zdenka Tmeje, Karla Ludwiga a Václava Chocholu příznačně pojmenovala Vzlety a pády.
Ještě před rokem jsme se Zdeňkem Tmejem v jeho bytě stříleli ze vzduchovky. Papírový terč s průstřely mi zůstal v mém pracovním sešitě. V jeho trefách do černého jsem se bláhově domnívala, že tu s námi zůstane třeba do devadesáti. A trochu jsem se o něj přeci jen bála. On nikoliv. Několikrát jsem ho třeba objednala na koloskopické vyšetření, ale když jsme přišli do nemocnice, prohlásil. ‚Jdeme pryč, tady nebudu ani minutu‘ a po mém přemlouvání se nechal alespoň ambulantně vyšetřit a na revers odtud přímo utíkal. Utíkal i z velmi těžce získaného místa v domově důchodců. Závažné chorobě která se v jeho těle rozbujela však utéct nedokázal.

Blanka Chocholová  2004 (text otištěn v časopise Instinkt č. 33/2004)
 

 

 

Zdeněk Tmej - Biografie

 

1920      Narozen v Praze 5.7., rodiče vlastní zakázkové krejčovství.

1932      Začíná fotografovat aparátem Zeiss 9x12cm.

1933-36  Navštěvuje měšťanku.

1936      Pracuje jako stavební praktikant u firmy Trojníček v Praze.

 Poprvé publikuje své fotografie v časopise  Ahoj v rubrice "Práce fotoamatérů". Na doporučení svého strýce vyhledává     

 v Melantrichu Karla Hájka.

1937-38  Pracuje pod Hájkovým vedením v jeho laboratoři, asistuje mu při fotografování. Publikuje nejen v českých  periodikách

             Ahoj,Hvězda, Salon, Pestrý týden a Zdroj, ale i v zahraničních, jako jsou Life, Picture Post , Liliput  a Zie und Er. Za honoráře

             si kupuje nejprve po Hájkově vzoru Rolleiflex, ale brzy objevuje výhody světelnosti fotoaparátu Contax a fotografuje s ním

             momentní snímky V.Talicha, R.Kubelíka. Věnuje se reportážím a ilustrační fotografii.

1939      Společně s Karlem Hájkem odchází z Melantrichu.Navštěvuje Státní grafickou školu.

1940      Seznamuje se s fotografem Karlem Ludwigem, spolupracuje s ním .

1941      Fotografuje pro Národní divadlo a jeho tiskové oddělení především operu a balet. Pro fotografování portrétů protagonistů ND 

             angažuje  Karla Ludwiga .

1941-42 Externím fotografem časopisu Praha v týdnu, který rediguje K.Ludwig.

1942      V září totálně nasazen, odjíždí  vybaven fotoaparáty do Vratislavi, kde je spolu s dalšími pracovníky lágru ubytován v

             opuštěném prostorném hospodském sále. Díky své mimořádné  schopnosti režijně  interpretovat  a dokonale technicky

             zpracovat  fotografovanou skutečnost  se  jeho snímky stávají nadčasovým záznamem, který nemá v historii válečného

             dokumentu obdoby.

1943-44  Několikrát se mu podaří z Vratislavi odjet do Prahy. Pro  Lucernafilm, kde Ludwig zakládá propagační fotooddělení, pracuje

             nelegálně.

1944      V únoru se definitivně vrací zpět do Prahy.

1945      Dne 9.května s Karlem Ludwigem projíždí Prahou na náklaďáku, jeho Contaxem vznikají Ludwigovy unikátní snímky

             z květnových dnů.

 Dne 24. června  odjíždí spolu s Ludwigem, Mrázkem, Kaizrem, Makovcem a repatriační misí dokumentovat zničené Německo,

 navštěvují koncentrační tábory. Kompletní fotografické vybavení i naexponované filmy jsou jim během cesty ukradeny v Bergen-

 Belsenu.

1945-1948 Smluvní spolupráce s Národním divadlem v Praze.

1947      Pro filmové nakladatelství připravuje svou monografii a ve spolupráci s Ludwigem publikaci Město. Spolupracuje s  časopisy 

             Svět v obrazech a Sobota.

1948      Končí jeho smluvní spolupráce v Národním divadle v Praze, ale i s Lucernafilmem. Vystřídá ji stálá spolupráce se Státním

             souborem písní a tanců, která trvá příštích třicet let. Navazuje tak na své předválečné a protektorátní fotografování divadla

             především  baletu a opery. Zpracovává tematický soubor o tanci pro budoucí knižní vydání.

1949      člen SČSVU. Získává nový fotoaparát Exakta Varex.

V Praze se setkává s fotografem Robertem Capou a získává od něj americké zábleskové zařízení Heiland pro Vacublitz .Dále si pořizuje další dva východoněmecké blesky Blom a jako první v Československu s nimi začíná fotografovat.

1951     Společně s Ludwigem dostává nabídku založit a vést fotograficko-propagační oddělení KSČ. Generální tajemník KSČ Rudolf

            Slánský jim několik dní před svým zatčením učiní velkorysou nabídku, následujícího roku je však odsouzen k trestu smrti a popraven.

1952 – 53 Fotografuje ve spolupráci s V. Chocholou divadlo a balet, ale i sport a koně. Scény přisvětlují dvěma až třemi elektronickými vysokovoltovými zábleskovými přístroji (2000 V o váze 20kg ) synchronně propojenými fotocelami. Sestavuje s Janem Reyem pro nakladatelství Artia novou fotografickou publikaci Svět tance, která vychází v několika jazykových mutacích.

1954 – 1956   Od přítelkyně a Ludwigovy první manželky Lídy Matouškové po druhé provdané Englanderové  dostává z Vídně darem  americký automobil Plymouth.

S V.Chocholou pracují na cyklu "Koně" pro publikaci v nakladatelství Artia. Fotografují v hřebčínech Kladruby, Napajedla, Topolčanky a jinde.

1958     Dne 10.10. je zatčen a 19.12. odsouzen lidovým trestním soudem v Praze k osmi letům odnětí svobody nepodmíněně pro pět trestných činů. Zároveň je zbaven občanských práv, vyškrtnut ze SČVU a je mu zabaven osobní majetek včetně darovaného automobilu značky Plymouth, fotografického vybavení a části fotoarchivu. Nikdy mu nebylo nic vráceno zpět. Vězněn nejprve v Praze, potom v Příbrami, Jáchymově, ve Valticích u Jičína, v Kartouzích, Leopoldově a Opavě. Autorskou smlouvu na publikace Koně podepisuje ve vězení.

Krátce po odsouzení se mu narodí dcera Lucie.

1960    Po dvou letech vězení Tmejova matka žádá Ministerstvo spravedlnosti o milost a prominutí zbytku trestu a dostává zamítavou odpověď .

1962    Na opětovnou žádost matky o prominutí zbytku trestu je mu prominut jeden rok.

1965    Dne 10.10. je propuštěn z vězení v Kartouzích, kde posledních šest měsíců strávil na samotce. Existenčně je odkázán na pomoc přátel.

1966-1967 Fotografická sekce SČVU, jejímž předsedou je T.Honty, mu obnovuje členství a uděluje mu finanční podporu.

Znovu navazuje spolupráci se Státním souborem písní a tanců.

1968    Odjíždí do Vídně k přátelům  Englanderům a do švýcarského Zofingenu.

Po pěti měsících se 24.12 opět vrací domů do Prahy.

1970-1976 Pracuje na zakázce pro Radnici Prahy 9 - fotodokumentaci "mizející Vysočany".

1977    Umírá jeho dlouholetý přítel a fotograf Karel Ludwig.

1978-1988   Pokračuje na dokumentaci bourání a demolic Vysočan, spolupracuje na propagačních materiálech / kalendáře, plakáty,

            prospekty /.

1979    Začíná spolupracovat s Blankou Chocholovou při shromažďování vzpomínek k připravované diplomní práci o V.Chocholovi a poté

           o K.Ludwigovi, K.Hájkovi a na zpracování vlastní autobiografie.

1983      Vzhledem k intervenci agentů STB s ním Státní soubor písní a tanců rozvazuje spolupráci.

1989     Znovu se vrací ke zpracování svého fotografického souboru z totálního nasazení, spolupracuje s galeristy a kurátory českými i zahraničními.

1990-1996 Zpracovává svůj negativní archiv, kompletuje fotografie a připravuje výstavní soubory. Účastní se výstavy Hořká léta 1939-1947 (Evropa očima českých fotografů), která z Prahy putuje i do zahraničí.

1997     Dne 19.9. Umírá jeho jediná dcera Lucie.

1998     Pokračuje ve fotografování autoportrétů a v kompletaci svého díla ve spolupráci s B.Chocholovou.

1999-2004 Díky Výstavní a publikační činnosti iniciované a realizované Blankou   Chocholovou se Tmej dočkává  satisfakce – Na

            základě shlédnutí výstavy ve Staroměstské radnici  připravené ve spolupráci s Blankou Chocholovou si režisérka Věra Chytilová 

            životní osudy fotografa Tmeje a jeho kolegů Chocholy a Ludwiga vybírá za námět  dokumentárního filmu nazvaného „Vzlety a

            pády“.

            Díky tomu se tak dochovává poslední možnost setkání s neopakovatelným životním osudem českého fotografa Zdenka Tmeje.

 

2004      vážné zdravotní problémy, 22.7. sedmnáct dní po 84. narozeninách Tmej umírá v hospici Štrasburk v Praze.

.

 

Publikování obsahu, fotografií nebo jejich částí podléhá autorskému zákonu a je zapovězeno bez předchozího souhlasu autora.

http://www.vaclavchochola.cz, Autor © Archiv B&M Chochola